Začarovaný kruh... - Tajný úkryt

Alex, Tara, Draco a Satin se objevili na neznámém prostranství. Byla to poměrně velká louka, kterou z jedné strany lemoval hustý a temný les. Krajina působila trochu ponuře a děsivě, ale to způsobovala i noční doba, která se na ni snesla.

Byla krásná a jasná noc, měsíc svítil jako o život a hvězdy, jako by se mu snažily vyrovnat, ale neměly naději. V malém údolí se rozprostírala menší vesnice. Satin ale zamířila opačným směrem. Stoupala do mírného kopce, na jehož vrcholku, těsně pod lesem, stál středně velký dům. Vypadal už z dálky i v špatném osvětlení zchátrale.

„Kde to jsme?“ zeptala se Lexi, která už nevydržela tu zvědavost.

„Tohle je jedna z pozůstalostí po mém otci. Vím o ní jen já. Tady vás nikdo hledat nebude,“ odvětila Satin a stále stoupala po kamenné cestě vzhůru k domu.

Když vystoupali až na vrchol, Satin se zarazila vprostřed pohybu. Hleděla na polorozpadlý dům, který byl z velké části zarostlý břečťanem a nespouštěla zrak z přízemního okna, ve kterém se objevovaly třepotavé záblesky světla svící.

„Neříkala jsi náhodou, že o něm nikdo neví?“ poznamenala Victoria a nervózně sledovala okno.

„Neměl by o něm nikdo vědět,“ zašeptala Satin a vytáhla svou hůlku, „počkejte tady! Nechoďte dovnitř, dokud vám neřeknu,“ ještě dodala a opatrně našlapovala na rozvrzané schody vedoucí ke vchodu. Opatrně zatáhla za kliku. Bylo otevřeno. To nebylo dobré. Tiše vstoupila dovnitř domu a zamířila do místnosti, ze které se linulo tlumené světlo.

Pomalu našlapovala chodbou. Vešla do pokoje a udiveně hleděla na muže, který seděl v křesle a vypadal, že spí. Světlo vycházející z krbu osvětlovalo jeho pobledlou tvář.

Satin k němu potichu přistoupila, přidřepla ke křeslu a zašeptala: „Severusi.“

Muž sebou leknutím trhnul a pohotově na Satin zamířil hůlkou. Jakmile ale poznal, o koho jde, zase se uvolnil a šeptem pronesl: „Co tu děláš?“

„Neměla bych se na to spíš ptát já?“ odvětila mu s úsměvem a vstala ze špinavé podlahy. Ještě se spěšně oprášila, než Snapea přátelsky objala.

„Jsi v pořádku? Jsem ráda, že tě lidi z ministerstva nechytili,“ promluvila s vážnou tváří.

Severus Snape se zahleděl do krbu.

„Zatím mě nedostali, ale hlídají můj dům, a tak jsem nevěděl, kam jít. Pak mě napadlo, že bych mohl zajít sem. Tvůj otec… ehm, biologický otec… mě sem párkrát vzal. Vždycky říkával, že tenhle dům bude jednou tvůj,“ zamyslel se Severus a odvrátil zrak od krbu směrem k Satin. Ta mu jen věnovala další úsměv a pronesla: „Klidně tu zůstaň jak dlouho chceš.“

„Děkuju,“ vděčně poděkoval, „jen tak mimochodem, vypadáš báječně,“ pohlédl na její tmavě zelené šaty stříbrně lemované, „kvůli mně ses takhle oblékat nemusela,“ ušklíbl se.

„Kdyby kvůli tobě, zmizela jsem z matčina večírku,“ vysvětlovala své oblečení.

„Ovšem,“ tiše pronesl a opět se zadíval do plamenů, „a co vlastně hledáš tady?“ dodal s neskrývanou zvědavostí.

„Úkryt,“ nadhodila a přistoupila blíž ke Snapeovi. Pohlédla mu do tváře. Viděla v ní smutek a vinu. Usmála se na něj.

„Úkryt? Před čím se schováváš?“ zajímal se.

„Já ne,“ vyvrátila jeho domněnky, „to…“ nedomluvila. Přerušilo ji vrzání podlahy z chodby. Snape pohotově vytáhl hůlku, ale Satin jej zadržela.

„To je v pořádku, to je…“ opět byla přerušena, tentokrát ale Severusem samotným.

„Faweksová?“ vytřeštil oči na dívku, která stanula ve dveřích do místnosti, „Lowryová? Co tady vy dvě hledáte?“ nechápal Snape a koukal na Taru, která se protáhla mezi futry dveří, a Alex, „Draco?“ byl dokonale v šoku, když zahlédl i mladého Malfoye.

„Pane profesore?!“ vypískla Alex stejně vyjeveně jako Snape a všichni ostatní, kromě Satin.

„To oni potřebují ten úkryt,“ dodala na vysvětlenou Satin a těkala očima po všech přítomných.

„To vy za všechno můžete! Vaší vinou je profesor Brumbál mrtvý!“ z ničeho nic Alex vyštěkla a namířila svou hůlku na Snapea.

„Lexi, nedělej hlouposti. Snape sice zabil Brumbála, ale…“ zadržela ji Satin, co chtěla říct, ale nedopověděla.

„Jaké ale? Tady není ale. On je vrah a já s ním v jedné místnosti nezůstanu… ani v jednom domě,“ ještě spěšně dodala a zaujala odhodlaný postoj.

„Pak tě můj otec chytí a zabije,“ ledabyle prohodila Satin.

„Jenže… je to smrtijed,“ nadhodila další argument, tentokrát ale přestřelila.

Satin na ni chladně pohlédla. Z jejích očí přímo čišela arogance. „I já jsem smrtijed,“ ledově pronesla a provrtávala Lexi pohledem, „a mimochodem i Draco jím je,“ vítězně dodala. Opět někoho zdiskreditovala. Se stejnou oblibou, jako tolikrát před tím.

Lexi vyvalila oči na Draca, potom na Satin, Snapea a Taru, která nevypadala, že by ji to nějak překvapilo. Zase to všichni věděli, jen ona neměla o ničem ani ponětí.

„To… to je blbost,“ trochu nevěřícně prohodila, ale nebyl důvod Satin nedůvěřovat. „To je vtip… já nezůstanu na jednom místě hned se dvěma smrtijedy!“ naštvaně pronesla. Ne, že by se bála. Jen jí v těle kolovala krev bystrozora. A krev se nezapře.

„Se třemi,“ připomněla se Satin.

„Ale…“ zaprotestovala ještě jednou.

„Alex, nebuď tvrdohlavá,“ špitla Tara a snažila se Lexi trochu uklidnit.

„Já nejsem tvrdohlavá! Já jen nebudu věřit smrtijedům! A ještě k tomu je jeden z nich vrah! Měli bychom to oznámit na ministerstvu,“ namítla naštvaně Lexi.

„Skutečně? Hledají ho stejně jako tebe a pokud se objevíš na ministerstvu, můj otec už nezaváhá a zabije tě i mezi ostatními pracovníky. Však on už se z toho pak nějak vykroutí,“ už mírně vztekle pronesla Satin.

„Já…“ zasekla se Lexi. Mírně zčervenala, když jí došlo, že Satin má přeci jen pravdu.

„Budu muset jít, už jsem dost dlouho pryč. Byla bych vám vděčná, kdybyste se tu vzájemně nepozabíjeli,“ pronesla na rozloučenou a zamířila pryč z místnosti. Pak už jen zaslechli zaklapnutí dveří, jehož ozvěnou bylo jen nastalé ticho. Nervózní ticho, které se rozhostilo mezi všemi přítomnými. Nikdo nevěděl, co by měl v tuhle chvíli říct, a tak raději všichni mlčeli.

„Ehm… to máme ale dnes krásnou noc. Už není ani takové horko, jako bylo odpoledne. Eh, což většinou v noci nebývá, že?“ vysoukala ze sebe Tara a po těchhle slovech si připadala trapně. Lexi s Dracem na ni udiveně pohlédli, ale chvíli na to se snažili zadržovat smích.

„Slečno Lowryová, připadá vám debata o počasí vhodná?!“ probodl ji Snape zlostným pohledem.

„No, vlastně ne… ale považuju ji za jedinou možnou, pokud nemáme v plánu bavit se o vámi spáchaném barbarském činu na profesoru Brumbálovi,“ s nadsázkou prohodila. To už ale Lexi nevydržela a propukla v smích. Jedinému Dracovi a Snapeovi nebylo zrovna dvakrát do smíchu.

„Slečno Faweksová, co vám na tom připadne směšného!“ zmrazil ji pohledem Snape a ona okamžitě umlkla.

„Co kdybychom šly zjistit, co se kde nachází?“ přerušila po chvíli Lexi okolní ticho a pohlédla na Taru.

„Dobrý nápad,“ spěšně přitakala Victoria, „hodil by se mi záchod,“ tiše dodala a pousmála se.

„Ehm, tak my vás na chvíli… to… opustíme,“ vykoktala ze sebe Lexi směrem ke Snapeovi a Dracovi. Severus Snape pro ni byl pořád ještě tím nepříjemným profesorem lektvarů, popřípadě obrany proti černé magii, který jí celou dobu studia v Bradavicích jen znepříjemňoval život. Stále vůči němu pociťovala ten respekt, který u ní nikdy neztratí.

„Tak my jdeme,“ zopakovala Lexina slova Victoria a vykouzlila na tváři nucený úsměv.

„Slyšeli jsme!“ nepříjemně odsekl Snape a přestal se děvčatům věnovat. Ta toho okamžitě využila a zamířila ven z místnosti.

Na chodbě zamířily po schodišti do prvního patra. Přeci jen si připadaly víc v bezpečí odděleny stropem, než pouhou zdí. Ačkoli zeď a strop byly naprosto stejné s tím rozdílem, že strop ležel vodorovně a zeď svisle. Ale nebudeme jim to vymlouvat.

„Snape tu asi neuklízel, co?“ pokusila se uvolnit napětí mezi dívkami Tara.

„No, asi ne, když to tu vypadá takhle,“ odpověděla si sama, když se jí odpovědi nedostalo, a zírala při tom na tuny prachu a pavučin.

„Tys věděla, že je Draco smrtijed? A i přes to jsi ho chtěla najít?“ vyčítavě pronesla Lexi.

„Já, taky jsem to nevěděla dlouho,“ zalhala. Jenže někdy je milosrdná lež vhodnější. Zvlášť, když pomůže nejen druhým, ale i vám.

„Ale stejně! Proč jsi ho potom hledala?“ pokračovala ve výtkách.

„A proč ty se bavíš se Satin?“ vybavila se jí vzpomínka na tu arogantní dívku, o které si uvědomovala, že je jí tolik podobná. Moc dobře věděla proč.

„To je něco jiného!“ zaprotestovala Alex.

„A v čem?“

„No… v pořádku. Stejně ale nechápu, proč Malfoye chtěli smrtijedi zabít, když k nim vlastně patří?“ položila otázku, které se Tara obávala. Lexi byla až moc inteligentní na to, aby tuto „maličkost“ nepostřehla.

„Eh… to já nevím,“ další milosrdná lež jí vypadla z úst.

„Hm,“ odvětila Lexi a odmlčela se. Nastalo ticho, které narušovaly jen zvuky kroků, jak dívky obcházely místnost po místnosti.

„Jé, záchod! Ten jsem potřebovala!“ vydechla nadšeně Tara. Schválně své nadšení přehnala, aby aspoň trochu rozveselila Lexi. Byla pravda, že nutnost odskočit si moc vtipná není, ale v tu chvíli ji nic jiného nenapadlo.

„Bezva,“ trochu sklesle odvětila Lexi, ale v očích se jí zračily jiskřičky pobavení.

Tara vlezla dovnitř a zavřela za sebou dveře. Lexi tedy stála a čekala. Chvíli na to se ozval podivný zvuk, jako by něco spadlo, hned na to znova, a pak už se jen ozýval Tařin tlumený hlas: „Sakra, no fuj… já měla jít radši ven do křoví… au… co to, aha strop.“

Lexi se rozesmála. Pohlédla na zavřené dveře a radši si nechtěla představovat, co tam Tara vyvádí. Po chvíli se Victoria doslova vysoukala ven. Pohled na ni už ale Alex neunesla. Začala se dusit smíchem a nemohla přestat. Pohled na dokonale rozcuchanou Taru zamotanou do pavučin byl skutečně dost komický.

„Aby ses náhodou nezadusila,“ rýpla si Tara, a taky se usmála.

„Prosím tě, cos tam dělala?“ vysmívala se jí Alex.

„Co asi!“ trochu netečně pronesla, „je tam trochu těsno,“ ukázala na hodně malou místnůstku, kde strop byl asi poloviční než na chodbě.

„Aha,“ chápavě odvětila Lexi, ale stále se usmívala.

„Co tak jít najít něco, kde se vyspíme?“ nadhodila Tara a pohlédla na veselou Alex. Hned byla nálada přívětivější.

„Já rozhodně nejsem proti,“ odvětila Lexi a dala se do hledání.

„Hele, tady je hezkej pokoj!“ nadšeně vykřikla Tara. Její objev byl oproti ostatním místnostem skutečně převratný.

Obě vešly dovnitř. Skoro se to zdálo nemožné, ale bylo tam relativně čisto. Celé místnosti dominovala obrovská postel s nebesy. Na protější stěně viselo nad malým nočním stolkem naprasklé zrcadlo.

„Jo, tady je to hezký,“ potvrdila Lexi a hned vyzkoušela postel, „pohodlná,“ uznala její kvality.

„Fajn, jde se spát,“ rozhodla Tara a únavou se svalila do měkkých peřin.

„Souhlasím,“ přikynula Alex a pohodlně se uložila.

Chvíli na to obě spaly tvrdým a poklidným spánkem. Ten však neměl být dopřán někomu jinému.

„To se mi snad zdá!“ vyštěkl Snape, když uviděl ve své posteli hned dvě ženské. Okamžitě zahnal jakékoli nepatřičné myšlenky a rychle se pokusil tuhle nepřípustnou situaci napravit: „Faweksová, Lowryová! Tady nemáte co dělat!“ vztekle sykl a čekal na odpověď.

Dostalo se mu jen spokojeného zamručení. Obě dívky spaly dál.

„Uložím vám školní trest… ehm, tak ne, ale budete… já nevím… muset uklidit celý dům,“ roztržitě pronesl. Ještě se mu nestalo, že by mu někdo dobrovolně i nedobrovolně vlezl do postele.

„Slyšíte!“ křikl, ale opět mu bylo odpovědí spokojené zamlaskání.

„Ehm, pane profesore?“ objevil se ve dveřích Draco, „Já… víte… našel jsem další dva pokoje a taky nevypadají nejhůř. Můžete je nechat tady a vy jít do jiného,“ opatrně nadhodil.

„Ale TOHLE je můj pokoj!“ vyjel po něm Snape a choval se jak malé dítě, kterému někdo ukradl hračku. Naštěstí mu to ale došlo rychle: „V pořádku, kde jsou ty pokoje?“ s těmito slovy odešel pryč a zanechal za sebou obě šípkové Růženky spát bezstarostným spánkem.